Ten den nezačal dobře. K ránu se rozhrnuly závěsy a tóny písně „We Are the Champions“ mne tahaly z postele. Aha, budík pohledem do mého kalendáře zjistil, že budu potřebovat dostatek sebevědomí a optimizmu. To by ještě nebylo tak zlé. Pak jsem si v kuchyni vzal kávu. Co to je? Vávra nejsem, Maryšu nemám, ale ta káva je zaručeně „od žida“. Tak hořkou jsem dlouho nepil. Zeptal jsem se kávovaru a on mi řekl, že mne napráskala záchodová deska, která mu dala echo, že podle rozboru ranní moči mám počínající cukrovku. Takže ode dneška jen hořkou.

A pak to pokračovalo naplno, telefon se zbláznil. Nejdřív mne hnal cvičit na rotopedu. Prý jako prevenci proti zvýšenému tlaku, abych si mohl užít aspoň tu hořkou kávu, jinak to řekne kávovaru a pití kávy mi zarazí úplně. Následoval koncert pípání a připomínek dnešního programu. Do toho došlo hlášení, že v garáži praskla žárovka, další tři mají v domě namále a ihned se s typovým označením zapsaly do seznamu k nákupu, který už tak byl dlouhý jako Velká čínská zeď. O to se přičinila lednice, která vystavila seznam potravin, které jí chybí oproti obvyklému stavu a s ohledem na jídelníček nahlášený Emilkou, mým kuchyňským robotem. Stejně jsem si měl koupit ten vyspělejší model – Profi Woman uměla domluvit dovoz věcí z obchodu až do domu. Ale tenkrát jsem neměl mnoho prostředků a po sdělení od kamaráda, že mu jeho Profi Woman luxuje konto lépe než manželka, jsem zvolil přece jen úspornější Emilku.

Když jsem vyřídil korespondenci s mobilem, zjistil jsem, že opět jako každé ráno nestíhám, což mi samozřejmě mobil hlásil dojímavou melodií „Jingle Bells“. Přišel jsem do garáže, kde nesvítilo světlo. V motoru auta se hrabal mechanik. Já skleróza, auto už mi pár dnů říkalo, že chce preventivní prohlídku – a když jsem mu nevyhověl, zavolalo si do servisu samo. Zpotilo se mi čelo a udělalo nevolno z představy, jak nestíhám své vystoupení na konferenci „K filozofickým otázkám interrobotických vztahů a jejich dopadu na chápání Darwinovy vývojové teorie“.

Ale co to je zase za zvuk? Můj mosazný budík po dědečkovi. Jak to kladívečko krásně kmitá mezi dvěma cylindry! To je pohled, který po ránu miluji a strašný rachot řinoucí se z toho stroje je můj oblíbený a účinný trénink psychické odolnosti. A tak mi nevadí každý večer opravit jeho pětiminutovou odchylku od času řízeného rádiovým signálem odkudsi z Německa.

Sice zpocený, ale šťastný jsem si uvědomil, že to byl jen sen. Ráno proběhlo v klidu a odjel jsem k zákazníkovi domluvit se na pokrytí jejich nových potřeb naším softwarovým řešením. Pan ředitel přišel později a omlouval se, že se byl podívat v nové výrobní hale, protože jim v noci dva roboti hlásili potřebu preventivního zásahu a jeden poruchu, kterou předal servisní organizaci. Pan ředitel byl lidsky „pokecat“ se servisáky. Prý to mají rádi, roboti toho moc „nenakecaj“.

„Tak co byste potřeboval, pane řediteli,“ říkám. „Víte, napadlo mne, že bychom mohli využít té vaší platformy umělé inteligence propojené s ERP…“

Už je to tu zas, nikdo neuteče!

Jiří Pavlík, business konzultant

Článek najdete v časopisu IN-IT, čísle podzim a zima 2019.